Co je parkour?

Michale, kdybyste měl něco říci o parkouru, co by to bylo?
Nejobecněji se dá říci, že parkour je disciplína, při níž se traceur [z franc. trasér],  muž, nebo traceusse [z franc. traséz], žena, dostává z bodu A do bodu B nejkratší cestou za nejmenšího energetického výdeje. Proto se také této disciplíně říká l’art du déplacement (umění pohybu - odněkud někam). Není to vlastně ani sport, protože není soutěžní, ačkoli takové snahy už tu jsou.

Odkud parkour vzal? Donedávna jsem si myslela, že parkur (zde správně, pozn. redakce) je skákání na koni přes překážky.
Nejste tak daleko od pravdy, paní redaktorko. Parkour vychází z francouzského tělocvičného systému George Héberta, tzv. Přirozené metody, „la méthode naturelle“ z přelomu 19. a 20. století. Ten nechal pro koloniální vojáky postavit cvičnou běžeckou dráhu s překážkami, známou později jako „le parkour du combattant“, což se volně překládá jako „Cesta bojovníka“. 

K čemu je dobrý parkour pro dnešního člověka?
Hébert vycházel v přirozené metodě z hesla „être fort pour être utile“ - Být silný, abych byl užitečný. Dokonale dbal na fyzickou, tedy hlavně běžecko-silovou přípravu. Proto bychom mohli říci, že parkour je vlastně běžecká disciplína, do které se postupně přidávaly gymnastické prvky. V některých případech, a hlavně pro senzace chtivou veřejnost, gymnastické prvky začaly naprosto převládat, ačkoli mají s původním parkourem pramálo společného. Velice zkreslující je to hlavně pro filmaře, kteří si pod pojmem parkour představí hlavně salto.

Dobře. To mi tedy vysvětlete, jaký je v tom rozdíl.
Bál jsem se, že se mě na to zeptáte, i když je to logická otázka. Teď mě někteří členové parkourové obce začnou hejtovat, že vykopávám válečnou sekeru (směje se). Aby se to dalo pochopit, musím říct něco k historii. Dá se říci, že kolébka parkouru je na pařížském předměstí Lisses. Zde okolo roku 1987 začal skákat přes zídky David Belle, který byl ovlivněn hodně svým otcem, hasičem. Všichni jsme hltali Bellovy výkony ve filmu Okrsek 13. Kdo ten film neviděl, není traceur, ani parkourista. David Belle aplikoval Hébertovu myšlenku „Étre fort pour etre utille“, tj. to, co jej naučil otec Raymond, do tréninku. Belle se následně v Lisses zkamarádil se Sébastienem Foucanem...

Počkejte, to mi něco říká. Nehrál on v Bondovi?
Ano, máte pravdu, v té scéně, jak Danielu Craigovi v Casinu Royale upláchne seskokem z jeřábu na rozestavěný panelák. Epická scéna. Se Sébastien Foucanem založili v roce 1997 skupinu Yamakasi. Ta se ale poměrně rychle rozpadla. V 98 odchází Belle ze skupiny a dále trénuje parkour. A tady se to začíná rozdělovat. Foucan díky pořadu Jump London zakládá disciplínu freerunning, která byla zaměřena spíše na estetiku pohybu.

Estetiku pohybu?
Ano. Salta při skoku ze zdi. Parkour je spíše záležitost funkční. Freerunning na krásu.

Ale o freerunningu jsem moc neslyšela...
Ono spíš se snažíme dát obě platformy zpět dohromady, stejně jako další disciplínu tricking. To jsou právě ta zmíněná salta, při kterých se už nepohybujete z bodu A do bodu B, myšleno z jedné části města na druhou.

A vy děláte ten... tricking?
Ne. Já se snažím udržovat tady v Čechách tu původní myšlenku. Patřím mezi ty, kterým se v parkouru říká „old schoolák“. Ale nemám nic proti tomu, když někdo provede nějaké to saltíčko v tréninku. Vždyť je to vlastně jedno... skoro. Ten člověk dělá pohyb, trénujte, maká na sobě. A to je hlavní.

Mohou dělat parkour všichni?
Prakticky vzato ano. Obecně, a to i na přednáškách, doporučuji začít s parkourem až od 12. věku. Do té doby je dětský kosterní aparát hodně zranitelný. Navíc se tento věk pojí s jedním kritickým obdobím ve vývoji...

Puberta?
Ne (směje se). Lateralita. Děcko vám přijde na trénink. Celou dobu se odráží z levé nohy, dělá parakotoul přes pravé rameno... Cink! Druhej den přijde a vůbec to neumí, protože se mu stranová preference přesunula na druhou nohu a vy můžete začít trénink od znovu.

To může být problematické, ale pořád v tom nevidím takový problém.
To nevidí mnoho lidí, pokud ty „cvrčky“ netrénuje. Ono by mi to ani tak nevadilo. Jen ty fáze jsou 3 v období 7-12 let. To je pro dítě docela stresová záležitost. Horší pak je ale těm dětem vštípit do hlavy, že opravdu teď není dobré, mluvím o věkové hranici pod 12 let, aby hned skákali z třímetrové výšky na beton. Když začnou trénovat, cítí se pak jako supermani. A přistřihněte jim nějak křídla.

Takže je to pro děti nebezpečné?
Nebezpečné to je, když děti nejsou vedeny nějakým zkušeným mentorem. Typickým příkladem je odkoukaný přeskok z domu na dům z youtube. Naštěstí jsme tu my, zkušení mentoři a instruktoři, kteří můžou dětem radit, jak začít a čemu se vyhnout, jak posilovat, zdravě jíst, a tak.

Je parkour i pro dospělé?
Ano je. Dá se s ním začít v každém věku. Proto jsem i založil skupinu Prague Parkour PK1, která se do nedávna zaměřovala jen na tréninky dospělých. Děti jsem trénoval pod hlavičkou škol. Teď jsem ale začal spolupracovat s Parkourem Ládví. Chtějí postavit parkourové hřiště, 3. v Praze, ale spíše teprve 2. takové lepší. Doufám, že to vyjde. Děti se tak mohou vyhnout konfliktu s nechápající veřejností.

Jak to myslíte?
Někdy jsme chápáni za vandaly. Skáčeme po zdech, přes zábradlí. Sem tam něco upadne. Víte, důležité je to, kde skáčete. Bohužel to si děti bez odborného vedení mentory neuvědomují, a pak se objevují taková videa, jako skákání přes hroby. Naším cílem je vštípit dětem do hlavy důležitou věc, a to, než přijde puberta, že Parkour Respects Rules (Parkour respektuje pravidla, pozn. redakce).

Co byste vzkázal veřejnosti?
Hýbejte se. Dělejte jakýkoli sport. Dnes na to lidi zapomínají a nevedou k tomu ani svoje děti. A když budete hledat komplexní fuknční silově-běžecky-gymnasticky zaměřený pohyb, začněte dělat parkour. Buďte silní, abyste byli užiteční.